NOVINKY 2011
2015
2014
2013
2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
28.4.2011
Moje podezření, že náš kocour si ochočil dvě domácnosti se proměnilo v jistotu. První známky jsem pozorovala už v zimě. Tloustnul totiž. A dost rychle. Zpočátku jsem si nárůst jeho objemu vysvětlovala zimní srstí. Podivné bylo, že nejhustější srst se hustila hlavně v břišních partiích. Pak jsem začala podezírat ostatní členy domácnosti z překrmování toho ubohého tyjícího kocourka. Včera ráno jsem se jim musela v duchu omluvit. Kocour přišel se zbrusu novým obojkem proti klíšťatům. Nekoupil mu ho nikdo z nás. Ode mne totiž dostal protiklíšťatově nakapáno do kožichu. Po prvním návalu studu, že se o své zvířátko tak špatně starám, že muselo zdvojit své opatrovníky, jsem situaci pojala jako studijní materiál srovnávací hmyzobiologie. Páté rozšlápnuté klíště nastartovalo v mém mozku schopnost syntézy a já došla k závěru, že proti klíšťatům nepomáhají ani obojky, ani kapičky do kožichu. Ani pokud se aplikují oba způsoby zároveň. Jakpak to asi bude fungovat s dvojočkováním. A co teprv dvojkastrace????23.4.2011
Dorazili jsme do Polesí a sotva se mi podařilo do dětí vpravit pár lžic z oběda, hnala mne ta děťátka na hřiště. Nebyla jsem zas tolik proti, neb je to hřiště součástí přátelského penzionu, v jehož přízemí se nachází i restaurace. A tak jsem si to malovala, jak si děti budou hrát nevyžadujíce ani zbla mé opatery a já si budu lebedit na sluníčku, popíjet kapučíno a sem tam vydám nějaký ten zbytečný pokyn, abych v tom houfu rodičů na zahrádce nevypadala jako asociální jedinec, který nechává své děti růst jako dříví v lese. Navíc je takováto vycházka daleko lepší, než výlet do lesa, protože s sebou nemusím tahat hektolitry šťávy a jiného proviantu. Restaurace je bohatě zásobena. A osazenstvo základního tábora si alespoň na chvíli oddechne nemuseje bránit s nasazením života pěnišníky, jakož ani jiné zástupce květeny a zvířeny. Již samotná cesta mne velmi příjemně naladila. Našla jsem na asfaltce dvacetikorunovou minci, tak jsem se těšila, že mne dnes jistojistě potká báječná klika. Všecko bylo jinak. Děti se bezhlavě vrhly do chumlu rozdováděných ratolestí a mně se podařilo až za hodinu urvat chvilku k objednání kávy. K tomu ještě džusíček. Za další hodinu. Kafe bylo čím dál tím studenější a já dohřátější a dohřátější. Při prvním loku arabiky, kdy polevil můj dohledný pohled, můj průbojný synek zkomandoval desetiletého německého turistu tak vnutkavě, že jej onen musel usměrnit několika letmými žďuchanci. Synek spustil nehorázný řev, a zatímco jsem řešila mezinárodní krizi, dcerka sjela pozadu ze skluzavky a praštila se do hlavy. Džusíček jsme vylili, tak jsme museli objednat další a vzápětí ještě jeden a ještě jeden. Útrata rostla. Nakonec jsem vmáčkla děti do houpaček, abych je aspoň chvilku měla na jednom místě a nemusela po hřišti pobíhat jak postřelená husa. Ve chvíli, kdy mi synek spadnul z houpačky, praštil se do zubů a v zápětí dostal zásah dcerčinou houpačkou mezi očka, jsem zamávala na vrchního, nasadila hlas do masky a zařvala z plných plic: „Platit!!!“ Tím jsem k nám obrátila pozornost i té trochy hostů, kteří si nás do té chvíle ještě nevšimli. „Jistě, madam!“, zašveholil vrchní, „Bude to sto čtyřicet šest korun!“ Sáhla jsem do kapsy a nahmatala tam právě a jen onu nalezenou dvacetikorunu. Dlužím teď v tom přátelském penzionu sto dvacet šest korun a zítra tam musím jít znovu, abych svůj dluh uhradila. Děti nechám v základním táboře. Kocour je hluchej, pes rychlej a pěnišníky v noci přesadím k sousedům.P.S. Jedna věc mne na té přebujelé touze mého synka po přeměně světa k obrazu svému přece jen uklidňuje. Je živoucím potvrzením funkčnosti teorie Gaia.
Německý turista nakonec míč vydal.
9.4.2011
Nikdy mě nenapadlo, jak je to těžké psát. Teda jako knížky. Vony ty povídky ze mě tak jako padaly v průběhu loňskýho léta jedna za druhou a byla to čirá radost. Seděla jsem si doma, za oknem bublala zahrada, přede mnou kompjůtr, vedle něj sklenka červenýho a byl to relax. Jenže teď dorazily redakční úpravy. A to mi ani sklenka mého nově objeveného červeného odrůdy Dornfelder nepomůže. Nepomohly by ani dvě. Neb po té první si už druhou neporučím. No schválně. Zkuste několikrát za sebou vyslovit: "Dornfelder, Dornfelder, Dornfelder". A to to bude ještě horší! Až odešlu kontraredakci, dorazí korektury a pak kdovícoještě. Čučím do monitoru tak zoufale, že se i náš kocour, kterej se teď doma téměř neobjevuje, přišel přitulit. Ovíjí se mi kolem lýtek a vrní: "Dobrrrý, dobrrrý!" . Zahrada už zase začíná za okny zurčet a já ze zoufalství nad svojí slovní zásobou vrhám poslední síly svého umu do slovního fotbalu on line. Sebevědomí mi to nijak zvlášť nezvedá, neb dost často dostávám na frak. Leč nač se stresovat, dávám za pravdu kocourovi. Když nestihnu redakci a korektury, knížka vyjde na podzim, Dornfelderu mi koupila Monika pro jistotu celou lahev, čímž odpadla starost s nevyslovitelností jeho jména po prvním požitém doušku a ač prohrávajíc, slovní fotbal mi rozšiřuje obzory. Teď už vím, co je to nip, som, son, eon, van, tana, láj, zoa a dokonce vím, že stavěč není kytka. A jinak se neděje vůbec nic. A to je skvělý.P.S.: Terezo, prosím tě, jestli to čteš, odpusť mi že tak zlolajně a procovsky mrhám časem, kterej jsem měla stravít reredakcí. Volalas mi dneska, jestli už jsem to poslala a já slíbila, že to určitě večer udělám a už to tak podle všeho vypadá, že zas neé. Hele, tak zejtra, jó? Ale to už fakt čégo!
březen 2011
únor 2011
leden 2011
2010