NOVINKY 2011
2015
2014
2013
2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
30.9.2011
Že prej, když uvidíte psa útočit na lokomotivu, zaručeně to je irskej teriér. Nezdolné, tvrdohlavé, věrné, srdnaté, otrslé a rafanovité plémě. Opanovala mne tudíž panika, že toho svého zrzavého drzouna nedokážu umravnit alespoň natolik, aby České dráhy až do konce světů nebyly rentiérem sponzorovaným mou maličkostí. A tak cvičíme pod odborným dohledem. Chodí za mnou cvičitelka a cvičí mne, abych uměla s Pepinem cvičit. S hůry na nás shlížejí tesaři a častují nás fundovanými radami. Vycvičenost Pepina je hlavně v jejich zájmu, neboť jim zhusta krade svačiny. Naučil se vylézt po lešení až nahoru a žádný gáblík si před ním není jist. Přezdívaj mu „Jitrnicovej mor“. Posledně jim vypil kafe s mlíkem a nenechal ani lógr. No fakt. A přísahám, že ho krmim! (Právě se snaží rozkousat novej hrnec na zelí. Pepino, fuj!!! ) Když není v dohledu žádná lokomotiva, Pepino sedá, lehá, vstává, knozuje i kemňuje. A to s vodítkem i bez. (Fuj, povidam!!! Pepino!!!) Stačí však, aby kolem projel byť i jen pouhý cyklista a probudí se v něm nezkrotná lovecká vášeň. (Krutí brko, nech to piáno, zrzoune!!!!) A tak se rozrůstají moje sociální kontakty o cyklisty s natrženými nohavicemi, hladové tesaře, pejskaře pokyvující hlavami se slovy: „No jó, teriér…“, stavbyvedoucího, který irčany miluje a postavil nám dle svého úchvatného projektu boudu, za niž by se nemusel stydět ani Jurkovič, moji zoufalou maminku, která nemá nervy na minové pole loužiček a moje děti, kterým je jeden pes málo a chtějí ještě jorkšírka. Což je taky teriér. Uááá!!! A já jsem vprostřed té vřavy šťastná jak blecha. Ta úporná tvrdohlavost mého domácího mazlíčka je mi obšírně sympatická. Prej jsem úplně jako on. Říká moje kamarádka, co se ve psech vyzná. Že prej jsem si vybrala dobře. Má pravdu v tom, že jisté nápadně shodné povahové rysy tu jsou. Ale v jednom se mýlí. Já jsem si Pepina nevybrala. On si vybral mě. Mno. Tak já jdu uklidit zbytky zardoušené lokomotivy ze zápraží a až si tesaři budou stěžovat na absenci svačiny, řeknu jim, že kdyby ten krov byl hotovej v termínu, rapidně by si snížili výdaje na stravné. Aspoň o měsíc.18.9.2011
Mám se objektivně. Po šesti nedělích, kdy byly dveře od kůlny zataraseny trámy, které nyní hrdě nesou vzpínající se krov, jsem vytáhla sekačku. Když se děti rozběhly zahradou, ztrácely se ve vzrostlémm trávoví jak v kukuřičném poli. Entuziasticky jsem nastartovala jediným mocným rozmachem a břit se hrdinně zakousl do té džungle. Sluníčko svítilo, tesaři tesali a já byla plna nadšení. Cválala jsem s rozzářeným okem plné čtyři metry. Na pátém metru totiž lešelo lešení, které nebylo fakt vidět ani trochu. Sekačka zařvala a zhasla. Přelomila jsem hřídel. Aj! I vytasila jsem se s křovinořezem, odhlodlána posekat ten pažit stůj co stůj. Zatáhla jsem za startovací šňůru tak vehementně, že mi zůstala v ruce a ještě jsem k tomu všemu strhla nahazovačku. Byla jsem z toho vehementně rozladěna. A tak jsem to všechno nechala ležet, jak mi to z ruky vypadlo, čapla jsem děti, Pepina, netopejra, racka a autíčko a vydali jsme se k větrníkům pokoušet větry. Pepino je pes, netopejr, racek a autíčko jsou draci a děti jsou děti. Tolik na vysvětlenou. Po půl hodině jsme byli všichni kvalitně omotáni motouzem jak španělští ptáčci. Já ztratila mobil, klíče od auta trpělivost a zbytky sebeovládání. I vytasila jsem se s kapesním nožíkem, přeřezala všechny provázky, vodítko, obojek a odnes to i klínovej řemen. Jakmile se pejsek uvolnil, nadšeně ulovil netopejra a překousl mu peruť. Děti spustily řev, protože netopejra milujou a nedokázalo je utěšit ani to, že racek se vznesl. Na autíčko nedošlo. Naštěstí!!! Moje ratolesti přestaly štkát až pod příslibem návštěvy aquaparku. A tak jsme nabrali ségru a hurá vstříc vodním hrátkám. Ségra mi ty broučky dokonce na chvíli pohlídala v brouzdálku, tak jsem mohla ozkusit i radosti skluzavky. Mno… Bilance je následující: zničená sekačka, odkráglovanej křovinořez, přeražená trubka od lešení, jedno prokousnutý netopejří křídlo a napůl utopená maminka. To tam nemohli dát ceduli, že se má člověk nadechnout před tím, než sjede do vody???P.S. Jo a ségra má plavky dočista nadranc, protože se musela v brouzdališti plazit po břiše, vozit moje dítka na zádech a křičet: „Túúú, túúú! Jsem poštovní autobus! Tydýýýt, tydydýýýt!“ Takže destrukční bilance se rozrostla o další položku. A to nás čeká ještě nakládání zelí! Uáááá!!!!!
11.9.2011
Cha! Rozkřiklo se to! Že mám ten kotlík. Přijela tudíž moje sestřenice z Brna, aby zkontrolovala, moc-li pak je ten guláš dobrý, vaří-li se na ohništi. Přišla i ségra a protože jsme chtěly předvést ještě něco onačejšího, než prachobyčejnej kotlíkovej guláš, vzaly jsme sestřenku na pravou a nefalšovanou posvícenskou zábavu. Do Smečna. Sokolovna byla nabitá k prasknutí, hudba byla živá a to dokonce až tak moc, že mne z toho ještě teď chytaj křeče do lýtek. To víte, tančit čtyři hodiny v kuse rokenrol, to už jednoho může i lehce unavit. A mezi šedesátym osmym a šedesátym devátym kouskem mě napadlo, že vám to musim říct. V březnu, a to konkrétně přibližně někdy cicrca baj vočko mezi 25. a 29. budeme točit DVD. Peter Binder navrhnul, že v Malostranský Besedě a mě to přišlo jako dobrej nápad, takže to bude v Embéčku. A bude to nejen DVD, ale taky živý CD a já se na to děsně těšim. A bude k tomu taky dokument a všecko. Teď už zbejvá jenom taková maličkost a sice sehnat na to všechno peníze, ale to je jen takovej zábavnej detail, kterej nás rozhodně nemůže zbrzdit v tvůrčím rozletu. Nevíte někdo vo ňákym sponzorovi?????!!!!! :-) No a mezi stodvacátym osmym a stodvacátym devátym kouskem mne pojala nostalgie z toho, že Miloš Dvořáček, náš milovaný Milošek, kterýžto mne Kvarkem nazýval, se rozmáchl ve své tvůrčí invenci natolik, že je nucen přerušit na nějakou dobu spolupráci s naším spolkem, aby měl čas realizovat své smělé plány. Jenže my máme Miloška opravdu rádi, pročež nebudeme přistřihovat křidélka jeho udatným projektům a budeme se těšit na to, že dobří holubi se vracejí. A od nového roku nás můžete slyšet s Davidem Landštofem, nebo Vítem Halškou, oba jsou nekonvenčně úžasní!!!!P.S. V malém intermezzu jsem si při psaní tohoto fejetonku odskočila s pejskem a kočičkou na očkování. Kočička cestovala v krabici, neb jsem přepravku půjčila sestře. Přes všechna má bezpečnostní zařízení i čidlo namontované na krabici se kocourek dostal ven. Znáte písničku „Chyťte tygra“? Uff!
8.9.2011
Nové termíny koncertů na říjen.5.9.2011
Už několik let jsem toužila po kotlíku s trojnožkou. Čas od času se ve mně vzedmou kočovnické pudy, já rozdělám oheň a vařím venku, totiž. Praktikovali jsem to s dětmi i letos v zimě za plného sněhu. Byla to romantika jak blázen, a navíc, děti se provětraly na čerstvém vzduchu (když zrovna nečadilo ohniště a vono čadilo skoro furt, to víte, zima, vlhký dřevo…) a přitom nenasydly. A kuře se povedlo. A děti ho jedly. Jenže jsem potřebovala kotlík „tak akorát“ ani velkej, ani malej, ani nerezovej, ani hliníkovej, oblečenej, neoblečenej, přijet, nepřijet. No zkrátka něco pro nás, nenáročné spotřebitele. Vídala jsem takový kotlík několik let stávat u silnice na Český Budějovice. A pokaždý, když jsem ho míjela, jsem chtěla zastavit a koupit ho. Jenže vždycky zvítězil zdravý rozum a já si řekla: „Magore! Chovej se aspoň chvíli normálně a žádnej kotlík nekupuj!“ A nekoupila jsem ho. Jenže letošní léto a půdní vestavba probíhající v mém domě mě zřejmě zcela připravily o zbytky soudnosti, takže když jsem včera opět projížděla onou obcí, abych dojela na Hlubokou, zavelela jsem Monice: „Zastav!“, ona zastavila, já vyskočila z auta jak člen elitní jednotky chystající se pozatýkat členy drogového kartelu, naběhla ke stánku, uchvátila kotlík a rychle pryč, než si to rozmyslím a vrátím ho. Dneska sice u nás na Kladně poprchávalo, ale když jsme mohli kuchtit na ohni v zimě, přece nás nezastaví déšť! Pcha! A tak nám něžně mrholilo do guláše, já střídavě řvala na děti a na Pepina, aby nespadli do ohně, nerozlili guláš, nekousali do sebe, nervali se, nerozhazovali stavební písek po zahradě, neskákali na sebe vzájemně z klouzačky, necupovali plachtu, která kryje trámy, no zkrátka jsme si udělali pohodičku. Děti snědly každý po dvou talířích- to víte romantika- a já si stihla ještě opéct papriky a smíchat je s olivovým olejem a třeným česnekem. A tak mám dojem, že koupě kotlíku s trojnožkou odstartovala novou etapu v mém životě. Dneska jsem totiž objednala kamna s troubou, abych tak dala plně průchod své atavistické náklonnosti k přípravě pokrmů na ohni. Teď už jen ulovit mamuta, vykopat bronzový poklad a vymámit ze sachema, jak naučit Pepina „Sedni!“.
1.9.2011
Máme definitivní konec prázdnin. Můj synek z toho štěstí, že zas půjde do školky dostal teplotu, takže se mu podařilo prodloužit si prázdniny do pondělka. Minimálně. A já natočila svůj první reklamní spot v životě. 12.října se budou v ulicích prodávat bílé pastelky. Výtěžek z prodeje půjde na podporu vzdělávání slabozrakých a nevidomých. Je poměrně dost prdlej, ten spot. Koupila jsem si totiž v Itálii, krom té seriózní superharmoniky, takovou maloulinkatou diatonickou mršku, které se říká dubbot. Jako že due bottoni - dva knoflíky - víc jich tam pro levou ruku není. Moji kamarádi z Abruzza na to hrají asi tak milión dvě stě tisíc písniček a každá má zhruba dvacet sedm slok. Je ta harmonika veliká přibližně jako dvě másla položená na sebe a řve jak raněnej Viking. Teda, abych nepřeháněla, možná jsou ty másla tři. A Vikingové dva. A ten spot jsem nahrála právě na ni. V mém podání dubbotka vnesla do té reklamní kreace lehce tyrolský nádech. Čili doufám, že až uslyšíte koncem září z rádia můj hlas vyřvávající „Kuuupte si bílou pastelku, kuuupte si bílou pastelku!!!“ a zaposloucháte se do zvuků, jež jsem vyluzovala na dubbot, nezanevřete na veškerou charitu, ani na severoitalský folklór. No a 4. září se těším na Hlubokou. Bude to první koncert sezóny a bude to sólo. Bez kapely. Jako za starejch časů, pojedem s Monikou. Hurá! Začala nová sezóna!!!!srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
2010