NOVINKY 2012
2015
2014
2013
prosinec 2012
listopad 2012
30.11.2012
Koncert v pondělí 3.12. v Hradci Králové byl z technických důvodů zrušen, bude přeložen na jaro 2013. O náhradním termínu budeme včas informovat. Děkujeme za pochopení.26.11.2012
Nové termíny koncertů na leden 2013.9.11.2012
V posledních letech se roztrhl pytel se soutěžemi, které hledají talenty v nejrůznějších oborech. Nejlépe v oborech, k nimž se upínají zraky a peněženky většinových konzumentů. Máme tudíž za sebou mnoho ročníků soutěží o nejlepšího zpěváka, kuchaře, tanečníka, balancéra na molitanových překážkách, nebo dokonce artisto-žongléro- zpěváko- tanečníko-polykače ohňů. Soutěže jsou to zábavné (a my se bavit chceme) a někdy z nich vzejdou i jedinci, kteří svou invencí a nadáním překročí stín soutěže a v jejich tvorbě se objeví nadhodnota, která danou soutěž posvětí natolik, že jí přičtu i nějaké to plus. Tento čtvrtek se ze mne stala porotkyně. Přemluvil mne k tomu náš kytarista Josef Štěpánek. Podnik to byl šílený. Protože ve středu večer jsme hráli v Bratislavě - já s ovázaným bebíčkem na levém ukazováčku - a druhý den ráno začínalo finále soutěže Dětská nota v Mladé Boleslavi. Ve slabé chvilce jsem kývla na to, že po koncertě skočím k Josefovi do auta a nechám se odvézt do MB, abych tam druhý den zodpovědně posuzovala skladby svých kolegů. Netušila jsem ovšem, že druhé jméno našeho Josefa je Fitipaldi. Abych nějak rozptýlila své obavy z toho, že mi hrabe, protože všechno, co je za okénkem auta vidím rozmazaně, žvatlala jsem roztomile celou cestu. Nedošlo mi, že možná proto na to Josef tak šlape. Příště zkusím být zticha. Leč finálové dopoledne za tuto dračí jízdu stálo. Byl to již 39. ročník zmíněné soutěže a mně připadá neuvěřitelné, že někdo dokáže po tak dlouhou dobu věnovat svůj čas a energi něčemu tak důležitému a tak málo oceňovanému jako je původní tvorba písniček pro děti. Tato oblast je stále zanedbávána, jako by děti byly méněcenné bytosti, jejichž touhu po hudebním vyžití můžeme zaplácnout jakýmkoliv zbytkem jakékoliv kvality. A přitom právě v dětství se utváří náš vkus, který nás pak provází celý život. Právě děti potřebují kvalitní melodie a kvalitní texty. Právě děti potřebují písničky nahrané na skutečné nástroje, nikoli na „včelí úly“ nainstalované do elektrických kláves. Potřebují slyšet, vidět a prožít interpretaci živých bubeníků, basistů, kytaristů, houslistů, potřebují slyšet i jejich drobné chyby a všechny alikvótní tóny, kterými živé nástroje disponují a které v elektronických zvucích nenacházím. Byla jsem nadšena zpěvem dětských interpretů, reakcí dětského publika i úrovní soutěžních skladeb. Na prvním místě se umístila skladba odchovankyně dětského sboru Paprsek Veroniky Doudové. Byla dojemně dojatá, když první cenu přebírala a hovořila o tom, že v dobách svého účinkování ve sboru bylo jejím snem napsat jednou písničku, se kterou by se soutěže zúčastnila. Když vyrostla, tak šla, zkusila to a vyhrála. Na tom krásném dopoledni mne mrzela jen jedna věc. Že jsem to nedokázala zorganizovat tak, abych s sebou mohla vzít i svoje děti. Jistě by byly z výkonů dětí jen o málo starších, než jsou ony, unešené. Děkuji všem, kteří soutěž připravují, že mi dovolili účastnit se alespoň malým dílem na té těžké a krásné práci a za CD se soutěžními písničkami, které mým dětem káže alespoň chvíli mlčet. Držím palce do dalších ročníků! :-)4.11.2012
Moje děti jsou značně živé. Nevím, proč jsem pojala ten nevhodný nápad strávit s nimi víkend v garsonce v Praze- Bubenči. Chtěli jsme si užít velkoměstského života a pes musel samozřejmě s námi. V plánu jsme měli návštěvu několika muzeí a taktéž kino. Krom toho jsem si plánovala, že garsonku trochu zvelebím. Takže naše první cesta vedla do železářství pro hřebíky a kladivo. Jen jsme vyšli z domu, děti začaly hekat, že je to hrozně daleko. Pes naprosto nechápal, proč ho držím na vodítku, když by přece bylo tolik zábavné vrhnout se do vozovky a pěkně prohnat pár aut. Dával to najevo zběsilým trháním vodítkem a kvičivými zvuky, které k nám obracely pozornost všech okolojdoucích. Těsně před cílem uprostřed rušné křižovatky má dcerka prohlásila, že se jí chce kakat. Bravurně jsem obě děti i psa vprostřed křižovatky úhybným manévrem hodným pilotů RAF otočila o 180 stupňů a dostrkala je k nejbližšímu hostinci. Tam jsem přivázala psa (děti řvaly, že ho někdo ukradne), vyrvala dětem z ruček dvoumetrové klacky a opřela je o zeď (děti opět řvaly, že je někdo ukradne) rozrazila dveře pohostinství a zdárně vyřešlila bazální potřebu své dcerky. Do železářství jsem se neodvážila děti vzít s sebou. Zanechala jsem je tedy se psem i s klacky před obchodem (a v duchu jsem řvala strachy, že je někdo ukradne). Nákup jsem vyřídila během tří minut. Děti i psa jsem našla, jak se svorně válejí po chodníku, vzájemně na sebe vrčí a koušou do sebe. Okolojdoucí měli zvednutá obočí. Po cestě zpět mne zastavil nějaký soucitný pán a říkal: „ Aha, tak to je váš pejsek a vaše děti! Já myslel, že takhle týrají nějakého cizího pejska. Tak jsem je napomenul!“ Byla jsem červená až na patách a nedokázala jsem tomu pánovi vysvětlit, že oni se prostě takhle perou pořád. Že mám někdy pocit, že nemám dvě děti a psa, ale tři vlčata. Že je někdy těžké rozlišit, kdo koho pokousal první a tak jsem to už dávno přestala řešit. Pes i děti měli rozjásané obličeje a zjevně nechápali, proč někomu vadí, že se tak dobře baví. Když jsem naši výpravu vyvzpírala do čtvrtého patra a dobře zamkla dveře, aby snad děti, či pes neopustili ono orlí hnízdo, nastala chvíle, kdy bylo nutné dětem vysvětlit, že vedle nás a pod námi bydlí ještě další lidé, takže nesmějí lézt na kuchyňskou linku a skákat z ní za doprovodu hurónského štěkotu našeho čtyřnohého miláčka. Že hru na piráty a koťátka budeme hrát až doma, protože tady bychom přivedli sousedy brzo do ústavu pro choromyslné. Podle mého názoru se mi to podařilo a večer proběhl klidně. Poměřováno jinými večery. Vytáhla jsem starou promítačku a promítali jsme si diapozitivy s pohádkami, k nimž jsem s dramatickým citem mně vlastním předčítala komentář. I pes si našel poměrně tichou zábavu. Nacpal čumák do škvíry pod dveřmi, do které celý večer funěl a čas od času něžně štěknul. Když se mi ráno podařilo obě děti nakrmit a nasoukat do bundiček, přivázat psa na vodítko a připravit nás na výsadek, jehož cílem bylo Technické muzeum, stála za dveřmi bledá slečna, která se právě chytala zaklepat. V její ztrápené tváři žhnuly dvě nevyspalé oči a já opět neodvolatelně rudla, když říkala: „Vy už odcházíte? Aha! Víte, já jsem po noční, já bych se potřebovala vyspat, děti, prosím vás, příště tak nedupejte!“ Omluvila jsem se jí a zařekla se, že žádné další užívání si velkoměstského života hned tak neproběhne. Po návštěvě muzea jsem nemilosrdně všechny nacpala do auta a nezastavila, až doma. Tady nám žádná nebezpečí nehrozí. Děti i pes to okamžitě pochopili a jen co překročili práh domu, začali se rvát. To bylo v pátek. Rvali se i celou sobotu. V neděli jsem šla do sklepa naštípat třísky na podpal. Všem jsem to oznámila, aby mě nehledali a důrazně jsem vyslovila požadavek, aby se chvíli nervali. Jen jsem začala se štípáním, děti se začly rvát a dožadovaly se mé účasti coby sudího.
Do sklepa vletěl rozdováděný pes. Já se po něm podívala a v tu chvíli jsem ťala. Byl to moc pěknej zásek. Škoda jen, že jsem tam nechala ukazováček levé ruky. Do nemocnice mě odvezl taxík a jeho hodný řidič mi nabídnul, že kdybych potřebovala někoho na brigádu, tak že číslo mám, ať teda prej brnknu, že mi ty třísky naštípe. Prst naštěstí zůstal celej a za čtrnáct dní by měl bejt v rychtiku. Jen tato příhoda podryla mou důvěru v bezpečí našeho domova. Za trest jsem dětem pustila naše nejnovější DVD. Jmenuje se stejně jako CD a sice Ocelový město. Přivezli mi ho zrovna, když mi v nemocnici obvazovali prst. Řekla bych, že má fakt říz!
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
2011
2010