NOVINKY
2015
2014
listopad - prosinec 2013
červen - říjen 2013
květen 2013
leden - duben 2013
16.4.2013
Je konec topné sezóny a proto jsem se rozhodla, že se odvážím kritizovat bezpečnostní směrnice, které se týkají kamen. V jejím průběhu bych se toho neodvážila ze strachu, že na mne přijde kontrola z úřadu pro topení pevnými palivy, napaří mi pokutu , oboje kamna zabaví a já dostanu doživotní zákaz používání zmíněných topných těles. Přišlo však jaro, příroda se rozbujela, květena odvážně vystrkuje pupeny a klíčky vstříc slunečním paprskům a spolu s naší flórou, vystrkuje i má odvaha své růžky. Kamna mám dvoje. Jeden sporák, který mi dovezli z Itálie (kupodivu za cenu nepoměrně nižšší, než za jakou bych ho sehnala u nás - a to mi nejde do hlavy, vždyť tu cestu musel někdo zaplatit????) a jedny krbovky zakoupené u nás. Se sporákem je to všechno v cajku. Spoří, topí, peče vaří ba i smaží, přikládá se do něj velmi pohodlně, ba zvládám i tak složité úkony jako je čištění skla topeniště, či dokonce čištění celého sporáku zevně i zevnitřně. Sporák je konstruován dle italských směrnic. Krbová kamna jsou přizpůsobena pro směrnice našeho trhu a tady je jedno velmi trhlé nařízení. Prosklená dvířka topeniště jsou opatřena bezpečnostní pružinou, která dvířkům nedovolí, aby zůstala otevřená. Je na nich namontováno jakési „Brano-zavírá samo“, protože nařizovatel podobných nařízení předpokládá, že jsem nesvéprávná a ve chvíli, kdy do kamen přiložím, je nechám otevřená, žhavé řeříky vyletí na podlahu, ta se vznítí a vyhoří mi barák. Takže myslí za mě, dvířka opatří pružinou a ta se sama okamžitě zavřou, jakmile je pustím z ruky. Roztomilé! Přikládání do kamen tudíž probíhá tak, že pravou rukou musím držet rozpálenou kličku dvířek a rukou levou přikládám. Polena jsou těžká, některá pasují do topeniště trochu hůře a je třeba je upravit. Takže se zapomenu, pustím dvířka a ty s potměšilým zavrzáním rozpálená do běla přivřou obě ruce a vytvoří na nich neklamnou známku dotyku kůže se žhavým kovem. Nic mi není platné, že přikládám v ochranných rukavicích, dvířka vždy neomylně najdou tu část mých rukou, kde rukavice končí a rukáv ještě nezačal. Během této dlouhé zimy mne má kamna ocejchovala nesčetněkrát a věřte, že šikovnost s tím nemá nic společného. Zkoušela jsem tedy vymyslet nějaký systém, který by dvířka přidržel otevřená. Nejprve jsem je experimentálně zapřela prkýnkem. V tom nejnapjatějším okamihu se prkýnko vysmeklo, dvířka sklapla a přišla si na své. Potom jsem vymyslela důmyslný systém kladek a hydraulických zvedáků, kterýžto jsem namontovala na strop, poté jsem jej uchytila na protilehlé stěně, zahákla za kouřovod a nakonec za kličku dvířek. Mělo to tu výhodu, že jsem na lankách systému mohla sušit prádlo. Průchod obývákem byl sice poněkud složitý, ale brzy jsme si zvykli. Leč i tento systém selhával a tak se nakonec jako nejlepší řešení ukázalo obléci si azbestové kalhoty, otevřít dvířka, přidržet je kolenem a oběma rukama přikládat. Je hezké vědět, že někde někdo sedí a přemýšlí o tom, jak to udělat, aby bezpečnost mého domova byla zachována v míře co nejvyšší. Toto vědomí mne vždy podrželo ve chvílích, kdy jsem držela ruce pod proudem studené vody, následně mazala krémem na spáleniny a naprosto nepublikovatelným způsobem klela. Leč směrnice směřující k mému smíření se se směrodatnem zřejmě bude funkční. Nasměrovala mne totiž k úvahám o nainstalovaní tepelného čerpadla, případně k úvahám o emigraci do Itálie, pokud budou normy týkající se čerpadel stejně normální jako ty týkající se kamen. Hurááááá!!! Už je jaroooooo! :-)11.4.2013
Termíny koncertů na květen.27.3.2013
Včera jsem odvezla maminku do nemocnice. Po několikaměsíčních odkladech způsobených nejrůznějšími komplikacemi to vypadá, že by konečně mohla jít na operaci. Moje tělo na to zareagovalo tak, že okamžitě podlehlo první infekci, kterou moje děti přivlekly domů. Avšak děti mají tři dny náskok, tudíž jsou již v poměrně dobré kondici. Horečky nemajíce létají po domě jako neřízené střely a perou se. Já slyším v horečnatém spánku , jak kolem mne běhají a snažím se otevřít oči. Nejsem sice v tom stavu, že bych jejich vzájemné genocidě dokázala zabránit, ale měla bych ji alespoň vidět, abych mohla případně svědčit, kdo si začal. Mezitím vyhaslo v kamnech a došlo dřevo. Zatímco sprintuji zahradou, abych doběhla k hromadě se dřevem v co nejkratíším čase a co nejméně tak vystavovala své zpocené tělo ledovému větru, přemýšlím, jak logisticky vyřešit krmení maminčiných koček, když nemohu děti ani macešsky odložit do školky, ani mateřsky vzít s sebou a o tom, že by zůstaly adoptivně samy doma, začnu uvažovat nejdříve tak za deset let. Zima byla dlouhá a pro nás perná. Poslední dobou jsem ani nestíhala přispívat do svého blogu. Nejnovější písnička, kterou jsem napsala je tak smutná, že jsem v sobě nenašla odvahu zahrát ji klukům z kapely. Počkám, až se vyčasí a předělám ji. Většina věcí má řešení. Zima jednoho dne dozajista skončí, já mám telefon a v něm čísla na přátele, kteří mi jistě s krmením koček pomohou, děti se uzdraví, psi přestanou kousat kozačky, začnou kousat sandály a díru, kterou prokousali v drátěném plotě zabetonuji. Brzy se bude zimní čas měnit na letní a já odmítám uvěřit tomu, že to je jen proto, abychom déle viděli na sáňkování.21.2.2013
Termíny koncertů na duben.14.2.2013
Tak to vypadá, že můj dodavatel elektrické energie povolal nějakého čaroděje, který na mne vysílá woo- doo paprsky. Nevím totiž, jak jinak si vysvětlit, že mne tak často manipulace s tuhými palivy- konkrétně se dřevem- poznamenává drobnými úrazy. Není to tak dlouho, co jsem se pokusila kvalitní sekerou od Ježíška amputovat si ukazováček levé ruky. Po tomto nezdařeném pokusu byl chvíli klid. Do včerejška. Šla jsem jako jindy pro dřevo a když už byl košík skoro plný, projela mnou prudká bolest. Statečně jsem učinila ještě několik zkušených hmatů, kterými jsem košík naplnila zcela a pak mi došlo, že pokud ten hřebík z tý nohy nevytáhnu, noha mě bolet nepřestane a já ten košík do toho obejváku nedonesu. A tak jsem hřebík vyňala, dovlekla ten koš ke kamnům, zatopila jsem a jala se věnovat první pomoci. Po ohledání rány jsem zkonstatovala, že noha nebude použitelná nejmíň tejden, ba co hůř, bota nebude použitelná už vůbec nikdy, ponevač kozačku s dírou je radno nosit pouze za suchého a teplého počasí a to bývá v zimě málokdy. Ještěže jaro se blíží mílovými kroky, což je vidět i podle toho, že mám zásobu dřeva tak maximálně na čtrnáct dní. Pak prostě musí udeřit prudká vedra. Prostě musí! Tolik selská logika. A jelikož na jaře mám narozeniny a letos dokonce čtyřicáté, rozhodla jsem se, že se obdaruji tím, co bych si přála ze všeho nejvíc. A protože mám málo práce (komentář mé sestry), jsem magor (toť hodnocení mého tatínka), uďála jsem dobře (glosa mé maminky) a „jéééééé“ (radostný výkřik mých dětí), pořídila jsem si druhého psa. A tak jsem zjistila, že retrívři jsou o takových osm set procent snadněji vychovatelní než irští teriéři. Po týdnu psík přestal loužičkovat, naučil se chodit do schodů a „sedni“, což Pepinovi trvalo mnohem déle a jak dlouho, to neprozradím, abych nebyla veřejně za nemožnou cvičitelku. Zjistila jsem, že mít dva psy, je mnohem snadnější, než mít jednoho, protože se spolu báječně zabaví. Pepino už naučil Ferdu vystrkovat čumák pod vrátky a ňafat na kolemjdoucí, hrabat jámy kdekoli na zahradě a kousat boty. Ferda je nejen učenlivý, ale i kreativní, takže některé dovednosti zdokonalil. Místo bot kouše plechovky s rajčatovým protlakem a kolemjdoucí nechá přijít až těsně k vrátkům, sklonit se a ve chvíli, kdy ho chtějí pohladit se slovy „To je ale krásnej pejsek!“, hrozivě vyštěkne. Má nádherný baryton. Ferda zkrátka zapadl do naší party jak koloběžka do vody a my už s dětmi plánujeme, jak se v létě utáboříme na zahradě a psi nás budou hlídat. Předtím nás ovšem čeká očkování Ferdy a když už v tom budeme, musím si nechat píchnout tetanovku.P.S. Jo a byli jsme v Buštěhradě na masopustu. Už se to překuluje k jaru!!!!!
13.1.2013
Stojím s dětmi na schodech přichystána k odchodu. Děti jsou nabaleny jak pumpičky. Z čepiček, šáliček a rukaviček jim koukají jen nosíky a v kombinézáchh se pomalu začínají potit. Spěcháme. Strašně spěcháme. Ještě čekáme na mojí maminku,než posbírá všechny papíry, které potřebuje k doktorovi. Tuto uspěchanou ranní chvilku odstartovala maminka. Ráno v 7.20 vešla do mé ložnice se slovy: „Radunko, zaspali jsme!!!“. Má dehybernace proběhla během pikovteřiny. V následující pikovteřině jsem již pobíhala po domě, shledávala oblečení na děti rozmarně roztroušené úplně všude (botičky jsem našla ve sklepě). Teď ještě honem vtisknou dětem do ruček suchý rohlík (namazat ho nebyl čas), aby nešly do školky zcela hladové. Rychle vystrčit na zahradu psa a kocoura, najít klíče od auta, ujistit se, že maminka má všechny žádanky na všechna vyšetření, nezapomenout nákupní tašky, čistá pyžámka pro děti a batůžek s plaváním pro synka. Potím se taky, ač kombinézy nemaje, a fortelně nadávám. Je 7. 45 a mně dochází, že to do školky nestihneme. Lovím tedy z kabelky telefon, abych zavolala paní řiditelce, že přijdeme pozdě. Představa, že po ordinacích vláčíme i obě děti, útočí na imunitu mé stresové resistence. Konečně ten telefon mám a volám a volám a volám, ale paní řiditelka to nebere. Tak jí alespoň nechám vzkaz: „Dobrý den, my jsme dnes zaspali, ale jdu s maminkou k lékaři, takže určitě potřebuju děti dát do školky. Přijdeme jen o chvilku později, můžete s námi, prosím, počítat?“ Snažím se v sobě potlačit rozdurdění z toho, že jsem byla nucena hovořit se záznamníkem. A pak mne zasáhlo poznání! Včera přece skončily volby. A ty byly v sobotu! Takže byla-li včera sobota, zákonitě musí být dnes neděle!!! Skutečně. Je neděle. A mám dost času. Školka je zavřená a doktoři dnes také neordinují. Znovu jsem uchopila telefon a následoval nový vzkaz. Měla jsem co dělat, aby mi bylo rozumět. Škytala jsem smíchy, ale i tak doufám, že paní řiditelka pochopila, že šlo o zmatení smyslů zcela neškodné a zábavné. Smály jsme se s maminkou celé dopoledne, až z toho dětem bylo ouzko a prosily nás, ať už toho necháme. Ale my toho nenechaly. A just ne! To maj za to, že je dnes volno! :-D2012
2011
2010