NOVINKY
2015
2014
listopad - prosinec 2013
červen - říjen 2013
květen 2013
23.5.2013
Nikdy jsem neuměla couvat a zřejmě se to ani nikdy nenaučím. Sedím v autě s nohou na spojce, očima vytřeštěnýma do zpětného zrcátka a vzpomínám na onen bájný hatrick, kdy jsem při vjíždění do vrat nejprve povalila pravý sloupek, poté při couvání levý sloupek, následně jsem se odřela o plot sousedů naproti nalevo a celou tuto mistrovskou exhibici jsem zakončila povalením plotu sousedů naproti napravo, kterýžto s vyčítavým heknutím razantně přistál na jejich nové škodovce. Tento den vešel do našich rodinných legend. Dnes už svůj rekord netrhnu. Nabrala jsem sice betonovej sloup, ale přes něj do výkopu, který je za ním, nenacouvám. Jedině snad kombinace přeraženého betonového sloupu a bravurního nacouvání do výkopu stylem odpíchnutého trojitého rittebergera by totiž mohla tento výkon překonat. Letmo kontroluji nákup, jehož bleskurychlé pořízení je příčinou mého karambolu. Dcerka má spálu a nesmí mezi lidi a synek od rána zvrací. Bylo nutno přivézt rohlíky a colu. A nechat děti doma. Autem je to do obchodu tři minuty. Pokud umíte couvat. Rozhodla jsem se tedy, že v zájmu co nejrychlejšího návratu k nebohým dítkům, budu tu ránu za mým autem ignorovat a budu předstírat, že couvat umím. Povytáhla jsem tedy jen poněkud obočí , zařadila jsem jedničku a odcválala. A neohlédla jsem se ani jednou. Protože ten otřes nezpůsobila moje couvací nezpůsobilost, anóbrž zemětřesení. To je jasná věc.Krom těchto občasných záchvěvů půdy je počasí zarytě deštivé a mým dětem už z toho všeho v pudu sebezáchovy začínají mezi prstíky rašit plovací blány. Sazeničkám okurek na naší zahrádce místo nových lístků rostou záchranné kruhy a rybíz je dočista obsypán hrozny záchranných vest. Všechno ostatní vyčítavě odumírá a spasila se jen mrkev, která to vzdala rovnou a odmítla vystrčit byť jediný zelený výrůstek nad zemský povrch. Musím uznat, že jsme si nevybrali ten nejlepší rok pro to, abychom po deseti letech opět vystoupili na nějakém tom letním festivalu. Leč smlouvy už jsou podepsány a tak mi nezbývá, než se poohlédnout po nějakém slušivém neoprénu s kožešinou uvnitř, abychom mohli dostát svým závazkům. Jen doufám, že podobný dress code předepíšou pořadatelé i divákům, aby ty naše koncerty přežili i oni. Takže, jste-li otužilí a zdatní plavci a vlastníci termoneoprénů, přijďte se na nás podívat! Začínáme 22.6. na Okoři a pokračovat budeme třebas na Colors of Ostrava, či v Telči. Zážitek to bude nevšední, neboť poslední tři písně budu zpívat v potapěčských brýlích! :-) Jen doufám, že nám naše manažerka domluvila řidiče, protože kdybych měla riskovat couvání do festivalového areálu, raději bych neoprén i brýle prodala, zrušila veškeré závazky a odstěhovala se na Saharu. Čochtan, Čochtan, Čochtan! :-)
17.5.2013
V den, kdy mám koncert bych se měla šetřit. Proto jsem včera posekala jen velkou sekačkou a křovinořez jsem si nachala na „až jindy“. Pronásledovaly mne sice myšlenky na neposekané kraje zahrady, ale i tak se koncert velmi vydařil. V půl jedenácté večer (protože jindy to nestíhám) jsem ještě vběhla do obchodu a zuřivě rejdila mezi regály. A někde mezi lilkem a bramborami jsem se začala smát jak blázen. Místo toho, abych po koncertě odhopkala na večírek a tam se do rána opírala o rautové stoly, celá upocená (leč v plném makeupu) před sebou tlačím nákupní vozík a doháním paní pokladní k šílenství objemností svého nákupu, protože za pět minut zavírají a ona doufala, že se dnes dostane domů o něco dříve. Jelikož jsem posléze doma zjistila, že se mi dcerka osypala a má spálu, nebyl by tento můj příspěvek příliš veselý. A tak Vám předkládám zážitek z minulého týdne. Byl to den blbec, ale mně to pobavilo. :-D Stalo se to 9. května.Náš dnešní den započal kvalitním zaspáním. Za normálních okolností bych se rezignovaně otočila na druhý bok a ponechala si děti ve své péči, dnes ovšem probíhalo ve školce focení. Jelikož můj synek bude od příštího roku navštěvovat základní školu, byla dnes poslední příležitost k tomu, abych svá robátka nechala vyfotit společně. Během pěti minut jsme byli všichni oblečeni v parádních šatech, děti najedeny, slavnostně učesány a jediné, co jsme ne a ne a nemohli najít, byly dětské botičky. Běhala jsem od sklepa po půdu a nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Pokusila jsem se tedy děti napěchovat do botiček z loňska. Jejich hledání mi zabralo další drahocenné minuty a výsledek byl k ničemu. Děti se do nich nevešly. Nakonec tedy ta moje koťátka cárala do školky ve slavnostních šatičkách a odraných botičkách zděděných po bůhví kollika generacích dětí, v botičkách, v nichž se ostýchají vylézt i na zahradu. Zvláště dcerka, která je velmi citlivá na estetickou stránku svého odívání, měla v očkách slzičky a vyčítavě na mne hleděla. A to mne dožralo a začala jsem řvát jak protiletecká siréna užívající si svou první středu v měsíci. Řičela jsem, že to je na palici, že všechno rozbijou, nebo ztratěj a že jsem jim koupila snad osmery boty a dvacatery přezůvky a nemůžu se dohledat ani jednoho kompletního páru. Korunu tomu nasadila informace paní učitelky, že to bude skupinové focení. (To znamená, že tam děti budou takhle maličký a spolu mi je nevyfotěj a kvůli tomu jsem přece nemusela tak pospíchat, ne????? Do prkénka!!! Proč mi to nikdo neřekl????) Děti se zachránily útěkem do třídy a já ještě s pěnou u úst běžela na obecní úřad, abych si tam vyzvedla papíry, které by mi snad mohly pomoci rozchodit datovou schránku.
Kvůli datové schránce jsem již byla na czech pointu třikrát. Je tam moc milá paní a dělaly jsme co jsme mohly, ale moje datová schránka urputně odmítá jakékoli pokusy o zprovoznění. Přitom mi však provokativně posílá zprávy na mail, že v sobě ukrývá důležitá právě přišedší upozornění, snad aby tak umocnila svoji tajemnost. Kvapila jsem kvapně a když jsem dokvapila ke dveřím našeho czech pointu, dveře, za kterými na mě čekala přístupová hesla, byly zavřené. Ta milá paní měla dovolenou.
Zcela vyčerpána jsem dorazila před dům a na chvíli se opřela o volant, abych ulevila své popleněné mysli. Již již jsem se těšila, jak si dám snídani a kávu, když mi zazvonil telefon. Manžel mojí paní účetní si přijel pro výpisy a účtenky. A já na to zapomněla a vůbec nevím, kde jsem je roztrousila. Snažila jsem se ho tedy po telefonu odradit od návštěvy, kroutila jsem se a vymlouvala a nakonec jsem zalhala, že nejsem doma (koneckonců nejsem- sedím v autě před domem, že…) a tu mi onen muž povídá- stojím na konci vaší ulice a koukám na vaše auto. Eh!
Pak jsem volala na pasovku, protože mně i mým dětem propadly pasy. Další milá paní mi telefonicky podala všechny potřebné informace a já už se těšila, jak to sfouknu, než budu muset pro děti do školky. Nedošlo mi, že si tam budou děti fotit. Takže telefonát do školky, zdali si můžu děti vyzvednout po obědě, když jsem ráno hlásila, že tam budou spinkat. Ve školce mě už fakt musej mít za magora. Vyzvednutí dítek mi bylo umožněno a tudíž hurá na magistrát. Tak, teď najít místo na parkování…. Ano, tady…, trochu úzké, ale snad se vejdu… vešla jsem se, ale neotevřu dveře natolik, abych jimi protáhla děti, čili musejí vylézt kufrem… tááák a teď drobné na parkovací lístek… kruciš, všechny drobné jsem nechala ve školce jako zálohu na výlet do planetária…, ne, tady je ještě desetikoruna, to sice vystačí jen na půl hodiny, ale snad mi to auto neodtáhnou… A honem honem, ať nás nikdo nepředběhne… zmačknout přístroj na pořadní lísteček… herdek, co mi to z toho vylezlo: Vzhledem k tomu že maximální počet klientů, které jsme schopni obsloužit je již vyčerpán, nemůžeme přijímat další žádosti… Do toho telefonát od obchodní společnosti zjišťující moje preference ohledně bankovního trhu… Ne, nezlobte se, opravdu nejsem ten správný vzorek, mějte se hezky a už mi NIKDY nevolejte, hezký den!... A rozhovor s paní na informacích.
Prosím vás, jak si mohu zajistit místo v pořadníku na vydání cestovních dokladů?
Vy neumíte číst?
Umím. Ale dnes s tím mám nějak problém. A ono to nějak souvisí?
Ano. Máte to tam napsaný. Dnes je celostátní výpadek a nevydávají se ani pasy, ani občanky ani řidičáky. A kdy to bude v provozu, to nikdo neví.
Aha! Tak děkuji. A můj pětiminutový záchvat smíchu.
Další telefonát od naší kamarádky:
Radůzo, jste ještě ve městě?
Ano, jsme.
Nemohla bys dojít před školu a počkat tam s mým synem, než si pro něj přijedeme? Zastavili nás policajti a my nevíme, jak dlouho nás budou kontrolovat.
Ale jistě, jsme za rohem, počkáme na něj rádi. A dalších pět minut řehotu.
Cestou k autu jsme šli kolem obchodu s levnou obuví. Měli tam za výlohou takové pantofle, co by se mi hodily na zahrádku. Dokonce ve velikosti, která by mé noze po menší úpravě sekerkou i byla akorát. Chvilku jsme se rozmýšlela a pak jsem se rozhodla, že si jimi vyspravím náladu. Rázně jsem vzala za kliku dveří, trochu jimi zacloumala a pak si všimla visačky „PŘIJDU HNED“.
Dnes pro mne tedy zůstaly zavřeny opravdu všechny dveře. Kdybych zůstala ležet v posteli, výsledek by byl stejný, jen bych se vyspala.
A ty boty, z jejichž ztráty jsem ráno děti osočila, se našly. Byly zabalené v tašce, se kterou jsme byli před dvěma dny na grilování u kamarádů. Je to se mnou fakt na palici. Všechno buď ztratím, nebo zapomenu vybalit. :-D
8.5.2013
Nevím, jestli tento příspěvek dopíšu. Dcera se učí hrát na hřeben a vydává už půl hodiny nepřetržitě zvuky jako raněný padesátikilový ovád, takže pokud příběh nebude dostatečně vypointován, bude jasné, že to není mou neschopností pointace, leč neschopností rezistentovat bzučícím zvukům jistých frekvencí. Tak s chutí do toho:Vždycky jsem trpěla chorobnou nechutí k zahradním a polním pracem. Coby malé děcko jsem si jich užila do sytosti, a proto ve věku dospělém, kdy jsem se stala neomezenou vládkyní svého času, jsem tyto vyřadila ze svého programu. Roky pokojně ubíhaly a já si libovala, jak je to úžasné neplít, nerýt, nepěstovat sazeničky, nesázet a nezalévat. Až do dne, kdy se mne děti otázaly, z čeho se vyrábí mrkev. Zděsila jsem se, jak ledabyle své děti vychovávám a v manickém vytržení jsem je napěchovala do auta a odvezla do pobočky obchodního řetězce specializovaného na prodej stavebnin a zahrádkařin. Tam jsme nakoupili truhlíky, sazenice, zeminu, hnojivo, semínka, konev, macešku a kaktus, rychle odjeli domů a dříve než se manická fáze dostala na druhou stranu sinusoidy, zryla jsem zahradu a vytvořila několik úhledných záhonků. Děti byly nadšené. Do chvíle, než jsem zryla první řádek, netušily, kolik žije v zemi žížal a jak dlouhé kořeny má pampeliška. Jelikož mi děti pomáhaly svými lopatičkami, všechno mi trvalo třikrát déle, než by bývalo bylo trvalo bez jejich vměšování se. Neboť každou dešťovku bylo třeba odborně prozkoumat a okomentovat slovy „fakt hustý“, rovněž tak každou smetanku lékařskou, také bylo potřeba lézt mi neustále pod rýč, strkat pod něj lopatičku a rozhazovat hnojivo všude kolem. Konečně však nastala ta úlevná chvíle, kdy jsme počali do země vkládat semínka. Nad semínky ředkviček děti hýkaly nadšením z toho jak jsou „děsně roztomilý“, hrášek chtěly sníst tak, jak je a jelikož si synek vymohl zakoupení sáčku se semínky melounů a okurek, museli jsme ještě zasázet semínka do kelímků a umístit je na okenní parapet. Trvalo to celou sobotu a já se těšila, jak si v neděli ráno přispím a zregeneruji své unavené kosti. Chyba lávky. Již v 5 hodin 28 minut na mne synek skočil do postele s řevem, že musíme jít natrhat mrkev! Je to už čtrnáct dní, co jsme zahrádku založili a děti nenápadně rozšiřují arzenál pěstěných rostlin. Krom hrášku, jahod, ředkviček, okurek a melounů už pěstujeme i rajčata, papriky, rybíz, angrešt a ostružiny. Nechápu, jak je to možné, ale všechno nám to krásně bují a my se radujeme. Jen ta jediná zelenina, kvůli které to všechno začalo ne a ne vystrčit nůsek zpod zeminy vstříc slunečním paprskům. Budeme mít nejspíš plný sklep melounů, ale mrkev ani jedinou!
P.S. A ta pružina už je z těch kamen odmontovaná! Přemluvila jsem zručného kominíka. Ještěže tak, protože topná sezóna ještě není u konce ani zdaleka. Soudě dle naší mrkve.
2.5.2013
Termíny koncertů na červen.leden - duben 2013
2012
2011
2010